"Nechápu, na co si pořád stěžuješ, však to byla Tvoje volba! A navíc, medicína, to není jen tak nějaká obyčejná práce. Medicína, to je poslání a pro poslání se musí umět něco obětovat," burácí mi v uších, dočítám se ve zprávách a komentářích, poslouchám ze zasvěcených, stejně jako zdravotnictvím nepolíbených úst.

Zabouchla jsem za sebou dveře nemocnice.

Nikdy bych nevěřila, že se něco takového může dít, pokud bych toho sama nebyla svědkem. Pokud bych na vlastní oči nespatřila, kolik bolesti a utrpení může způsobit, když vřelost a porozumění nahradí chlad a nezájem.

"Mohla byste sem, prosím vás, hned přijít, paní doktorko? Já mám z toho člověka hrozný strach," sděluje sestřička do telefonu vyděšeným hlasem. Hovoří dostatečně rychle na to, abych porozuměla naléhavosti situace, a současně dostatečně tiše, aby měla jistotu, že muž, neklidně popocházející po čekárně s rukama od krve, obsah našeho telefonického...

Pravou rukou mává černým pytlem, na jehož vrcholku uvázala jednoduchý uzel. Tekutý obsah z odpadkového sáčku sice nemá možnost vytéci, ale úniku nevábného odéru, který teď vtíravě naplňuje sesternu, to prosté svázání igelitu nezbránilo.

Pro vlídné slovo však někdy člověk musí hodně daleko, protože v ambulanci lékaře se mu takového slova ne vždycky dostane. A kdyby dostalo? To by teprve byla léčba!

Ležím na tvrdém lůžku s hlavou obrácenou ke stropu, víčka křečovitě semknutá. Po několika hodinách, kdy jsem potřebovala držet emoce na uzdě, abych mohla pokračovat v práci, již nemusím skrývat vzlyky, které se derou na povrch z mého hrudníku.

Vzpouzející se muž leží břichem přitisknutý k podlaze a každou z končetin mu pevně přidržuje jeden člen personálu. Celá situace nastala tak rychle, že jsem ani nestačila postřehnout, ve kterém okamžiku se muž ocitl ze své bojovné pozice tváří k zemi.