Jen trochu pozornosti

Pravou rukou mává černým pytlem, na jehož vrcholku uvázala jednoduchý uzel. Tekutý obsah z odpadkového sáčku sice nemá možnost vytéci, ale úniku nevábného odéru, který teď vtíravě naplňuje sesternu, to prosté svázání igelitu nezbránilo.

"Někdo zase nablil do koše," oznamuje pohoršeně uklízečka, "to už je tenhle týden potřetí!"

Odmlčí se, jakoby čekala, že se s ní alespoň jedna ze dvou zdravotních sester znale podělí o jméno příslušného pacienta, který se o tohle odpadkové nadělení opakovaně postaral. Obě kolegyně však pouze krčí rameny. Kdo zvrací do smetí, je pro ně záhadou.

Láteření uklízečky zaslechnu právě ve chvíli, kdy se chystám stisknout tlačítko kávovaru. Tenhle malý kamrlíček sotva může poskytnout trochu soukromí, natož pak odhlučnit dění na sesterně.

Vykouknu zpoza rohu a ptám se udiveně: "Někdo z pacientů zvrací do odpadkových košů a my nevíme, o koho se jedná?" Všechny přítomné se nechápavě otočí. Jakoby tatáž slova před pouhými několika vteřinami nezazněla.

Hbitým krokem proskáču sesternou a zastavím se pod nástěnkou se jmény hospitalizovaných pacientů. Štítek za štítkem tady visí jejich rozdělení do jednotlivých pokojů.

"Na kterém pokoji jste ty zvratky našla?" obrátím se na paní uklízečku, která, stojíc ve dveřním průchodu, nadále třímá odhalený důkazní materiál. "Na osmičce," odvětí s absolutní samozřejmostí.

Očima spočinu na čtyřech jménech přišpendlených pod číslem 8. Čtyři pacientky, všechny ve věku 18-27 let, pouze jedna žena lehce přes čtyřicet. Tu poslední ze seznamu podezřelých intuitivně vyškrtávám.

Proč by se někdo dávil na pokoji, přemýšlím v duchu.

Sestřička, jakoby mi četla myšlenky, zadumaně přemítá: "To asi někdo nechce být vidět ani slyšet, no ne? Normálně by to přece člověk hodil do záchodu."

Horlivě přikývnu.

Příčina zvracení je na výsost jasná.

Obyčejnou žaludeční nevolnost mohu směle vyřadit, stejně jako otravu týden prošlým vepřovým.

"Můžete mi, prosím, půjčit chorobopisy těch tří slečen," žádám sestřičky, zatímco se snažím rozpomenout na základní diagnózy každé jedné z nich, "nemůžu si vybavit, že by kterákoliv trpěla poruchou příjmu potravy."

Smíšená úzkostně-depresivní porucha. Porucha přizpůsobení. Emočně nestabilní porucha osobnosti.

Téměř neznatelně se zamračím.

Která to jen může být?

Listuji jedním z příjmových vyšetření, když tu zavadím pohledem o sousloví, které jsem v důvěře hledala: mentální anorexie v osobní anamnéze.

Že mě to nenapadlo hned!

V hlavě si představím povadlý obličej subtilní Elišky, poslední dny tolik nemluvné a rezervované. Dnes je to bezmála měsíc, co byla k hospitalizaci přijata. Většinu našich sezení vyplňovaly hovory o jejich neodbytných myšlenkách na sebeublížení, kterými si před hospitalizací tak často hyzdila svá stehna i předloktí. O tendencích k hubnutí se však ani slovem nezmínila. A když tak jen v podobě letmé vzpomínky na těžké období svého dospívání.

"Mohly byste se prosím podívat po Elišce Rejčkové," obrátím se ustaraně na sestřičky, "potřebovala bych si s ní promluvit."

Nejbližší ze sester souhlasně přikývne, vstane od stolu a bleskurychle zmizí do chodby oddělení.

Na Elišku vyčkávám v tichu své kanceláře.

Pohupuji se na otočné židli sem a tam, dveře pootevřené, z nejvhodnějších slov vybírám ta, která jí řeknu. Každá z předem připravených vět však vyznívá jen jako výčitky a spílání. Takhle tedy ne! Od toho tady nejsem. Proto s ní přece mluvit nehodlám!

Zaslechnu tiché zaklepání.

"Dále!" pobídnu Elišku ustrašeně vstupující do místnosti. Z jejího pohledu usuzuji, že nemá nejmenší tušení, proč jsem ji k neplánovanému pohovoru přizvala.

"Paní uklízečka zjistila, že někdo na vašem pokoji zvracel do koše na odpadky. Mám obavu, že by se mohlo jednat o vás, Eliško, a ráda bych se zeptala, zda vás poslední dny netrápí něco, o čem společně nemluvíme?" ptám se jí s největší opatrností. Uvědomuji si, že tento rozhovor zahajuji na základě pouhých domněnek, byť opřených o popis nepopiratelných faktů.

Její pohled obrácený do země však v zápětí dosvědčí, že jsem se nemýlila.

"Já… já… nevěděla jsem, co mám dělat. Nedokázala jsem o tom nikomu říct," souká se sebe Eliška polohlasně, zatímco se jí oči zalévají slzami. "Zlobíte se na mě?"

"Nezlobím se, Eliško, ale dělá mi to starost. Zároveň tomu nerozumím. Pověděla byste mi prosím více o tom, co jste poslední dny prožívala?" podpořím ji ve sdílení klidným hlasem.

"Měla jsem na sebe hrozný vztek," pokračuje, "viděla jsem se s tátou a bylo to prostě celé příšerné. Vůbec ho nezajímám!" končí svou větu s náznakem lítosti a podráždění. Povídáme si o jejich posledním setkání. O vzájemném vztahu. O jeho nepřítomnosti. O nedostatku zájmu a pozornosti.

"Co byste od táty potřebovala?" ptám se Elišky po chvíli.

Na okamžik se zamyslí a pak prostě odpoví: "Aby si pro jednou všiml, že se se mnou něco děje."

Zpomalím svou řeč a po špičkách našlapuji na citlivé téma: "Tak jako jsme si toho všimli my, když jste potají zvracela na oddělení?"

Chvíli mě mlčky pozoruje, poté sklopí zrak a tiše hlesne: "Jo, tak nějak."

Vyšetřovnou se vznáší pár vteřin uvědomělého ticha. Když po několika okamžicích opět zvedne hlavu, mihne se jí ve tváři něžně pousmání.

"Moc mě mrzí, že jsem něco takového udělala," omlouvá se Eliška ponenáhlu.

Dívám se na ni soucitným pohledem, kterým jí vysílám účast a porozumění.

"Mě mrzí, že jste na to byla sama."

---

Pozn.: Ačkoli byl příběh inspirován skutečnými událostmi, jméno pacientky, stejně jako veškeré osobní informace byly záměrně pozměněny v zájmu zachování mlčenlivosti a lékařského tajemství.