Takže planý poplach?

"Mohla byste sem, prosím vás, hned přijít, paní doktorko? Já mám z toho člověka hrozný strach," sděluje sestřička do telefonu vyděšeným hlasem. Hovoří dostatečně rychle na to, abych porozuměla naléhavosti situace, a současně dostatečně tiše, aby měla jistotu, že muž, neklidně popocházející po čekárně s rukama od krve, obsah našeho telefonického rozhovoru ani slůvkem nezaslechne.

V několika stručných větách mi vyloží, jaké informace již od muže vyzískala. Nebo spíše, jaké informace na ni muž spontánně křičel skrz otevřené dveře sesterny, jen co vkročil do vylidněné čekárny, aniž by vyčkával jejího vyzvání, aniž by čekal na přivítání či tradiční úvodní otázky.

"Ten chlap je fakt divný, vůbec se mi nelíbí," dodává sestřička překotně se stupňující se nervozitou. "Chodí po čekárně tam a zpátky, na rukou má krev a vykřikuje, že by ji nejradši zabil! Kdybych jen tušila, o kom to mluví! Mám zavolat ostrahu? Nebo rovnou policii? Prosím vás, přijďte sem rychle, jsem tady úplně sama!" dožaduje se úpěnlivě mé okamžité pomoci.

Vytřeštím oči při představě zkrvaveného muže korzujícího čekárnou. Barvitě si představuji situaci, do níž vstoupím, jakmile opustím hřejivé bezpečí lékařského pokoje.

Ač nevyřčená, cítím na sobě tíhu zodpovědnosti a očekávání, že situaci vyřeším, že se s ní prostě a jednoduše poperu. Tíhu, která na mě v krizových okamžicích dolehne pokaždé.

Když jde do tuhého, je potřeba přivolat lékaře.

Ten pocit nesnáším.

Pocit, kdy jsem nucena odložit do pozadí svůj vlastní strach, svou vlastní nevědomost, nejistotu a pochybnosti. Kdy je musím dokázat potlačit či překonat. Kdy se cítím být na řešení neočekávané situace sama a to i přes vědomí, že zkušenější lékař mi na zavolání poradí.

Žádný zkušenější lékař tady ale není.

Jsme tu jen já, sestřička a rozohněný pacient hlasitě vyhrožující násilím a smrtí.

Nesnáším pocit, kdy jsem nucena odložit do pozadí svůj vlastní strach, svou vlastní nevědomost, nejistotu a pochybnosti. Kdy se cítím být na řešení neočekávané situace sama.

Můj pacient, moje zodpovědnost.

"Zavolejte na centrální příjem, popište jim situaci a požádejte sanitáře, ať jsou v pohotovosti. Je možné, že pána povezeme na neklid. Jestli jim zavoláme, ať jsou tady se sanitkou do minuty!" dávám sestře stručné pokyny, očekávaje rychlý spád nadcházející konfrontace. "Během vyšetření zůstanou otevřené dveře do vyšetřovny, chci abyste byla v místnosti se mnou a pokud na vás kývnu, okamžitě odejdete a dáte na příjem vědět, že sem mají urychleně přijet, je to jasné?" pokračuji v přípravě na sled možných událostí a instruování zdravotní sestry o něco direktivnějším způsobem než je mi blízké.

Jen co zavěsím, spěšně přes sebe přehodím plášť, do kapes vložím klíče, razítko a mobilní telefon, a bez dalšího rozmýšlení spěchám chodbou vstříc ambulanci centra krizové intervence.

Ozvěnou ke mně doléhá neklidné podupávání.

V čekárně nasupeně postává asi čtyřicetiletý muž v odrané mikině, plátěných kapsáčích a zablácených kanadách. Na podlaze si všimnu několika drobných rozšlapaných skvrn zasychající krve. Na první pohled se nezdá být vážněji zraněn, přesto je zřejmé, že bude zapotřebí důkladnější prohlídky. Jakmile mne však probodne svým zuřivým pohledem, nemohu než myšlenky na ošetření odložit do okamžiku jeho zklidnění, které se v tu chvíli stává mou absolutní prioritou.

"Sestřička mi říkala, že se cítíte rozrušený. Byl byste ochotný se se mnou podělit o to, co vaše rozrušení způsobilo?" otážu se ho po úvodním představení, ruku k pozdravu však pacientovi výjimečně nepodávám.

"Ta svině! Měli jsme spolu jít na večeři a ona to setkání zase zrušila! No chápete to?!" oboří se na mě zhurta, jako bych snad byla já tou vyvolenou, která se rozhodla na dnešní romantický večer nepřijít.

"Zlobíte se, protože žena, s níž jste měl strávit dnešní večer, zrušila vaše společné plány?" ujišťuji se nevěřícně.

"No jasně! Dělá to pořád, mrcha jedna. Myslel jsem, že mě fakt miluje, ale vždycky, když se na něčem domluvíme, tak to pak zruší. Už toho mám plnou prdel!" vysvětluje energicky důvod svého rozhořčení, aniž by věnoval sebemenší snahu zjemňování svého vyostřeného slovníku. "Přísahám, že jestli ji ještě uvidím, tak jí rozmlátím držku!"

Nemohu se ubránit překvapení nad příčinou jeho nadmíru silných emocí. Dokonce i sestřička napjatě postávající za pacientovými zády nechápavě pozdvihne obočí. Přistihnu sama sebe v hodnocení důvodů jeho pobouření. Popisované příčiny mi přijdou banální a jeho prožitky jako neopodstatněné a přehnané. Už už mám chuť mu je začít vyvracet, rozporovat, nebo jej poučovat o (pro mě zcela zjevném přesvědčení), že zrušení schůzky přeci není důvodem pro vytvoření několika zhmožděných ran na rtu. V tom okamžiku se ale zastavím.

Zastaví mě nepříjemný pocit, který ze setkání mám. Zastaví mě mrazení v zádech vyvolané obavami z jeho příští reakce. Zastaví mě strach, že by se jeho agrese mohla v příští vteřině obrátit proti mně.

Jeho zklidnění je mou absolutní prioritou, připomenu si v duchu.

Pokusím se nahlédnout situaci jeho očima. Pokusím se porozumět jeho vzteku a rozrušení.

"Moc mě mrzí, že vaše setkání zrušila. Pokud bych počítala s nějakými plány a těšila se na ně, pravděpodobně by mě také rozladilo, kdyby se změnily," reflektuji jeho prožívání a zároveň se pokouším nacítit, jak bych se v podobné situaci cítila já sama.

S každou svou větou obracím pozornost od obsahu jeho sdělení k aktuálně prožívaným pocitům. Mezi řádky mu dávám na vědomí, že vnímám jeho hněv a rozhořčení.

Hlasitost jeho řeči začíná poklesat, jeho slova se zpomalují.

Hrůzubudící vztek pozvolna střídá smutek a zklamání.

Muž, zkroušeně sedící přede mnou, klopí hlavu a mlčí.

"Je mi to opravdu moc líto. Přála bych si, abyste mohl dnešní večer trávit ve větší radosti," podpořím ho jemným úsměvem.

Nic neříká, jen neznatelně přikývne.

Využívám zvolna se uvolňující atmosféry a velmi opatrně zabrousím k úvodu našeho setkání: "Na začátku rozhovoru jste zmiňoval, že byste ji nejraději uhodil nebo dokonce zabil. Vím, jak moc jste se na začátku zlobil, a současně si všímám, jak se vaše emoce proměňují. Přesto mi dělá starosti, co jste zprvu sděloval. Běží vám takové myšlenky hlavou nadále?"

"Ale ne, nikomu bych nic neudělal. Ani nevím, co to do mě vjelo," ujišťuje mě nyní již docela klidným hlasem. Sestřičce se znatelně uleví.

"A tak krev na vašich rukách? Podělil byste se se mnou o to, co se vám přihodilo?" konečně mohu položit otázku, která se mi dere uplynulých dvacet minut na jazyk.

"Jo, tohle…" zdvihne obě dlaně k obličeji a v úrovni očí jimi otáčí tam a zpět, aby si mohl prohlédnout zaschlé strůžky krve na obou hřbetech. "Trochu jsem to doma nezvládl," přiznává.

Pomíjivý klid opět vystřídá panika.

Tohle vyšetření je horší než jízda na horské dráze, pomyslím si.

K mému štěstí se však naproti sedící muž zavrtí na židli a pokračuje slovy: "Jak mě přepadl ten vztek, rozmlátil jsem doma pár skleniček, co ležely na stole. Praštil jsem do nich pěstí," zaslechnu v jeho hlasu záchvěv provinilosti.

"To muselo být pořádné naštvání," prohodím s úsměvem ve snaze odlehčit situaci.

Můj úsměv poprvé od začátku rozhovoru opětuje.

Při odchodu z ambulance působí zklamaně, zato však klidně a vyrovnaně. Vynahrazujeme si vzájemné potřesení pravicemi, které jsem zprvu sebezáchovně opomenula. Přes tkaninu obvazu, kterým mu sestřička obvázala zraněnou ruku, pociťuji pevný, odhodlaný stisk.

Na centrální příjem nakonec přeci jen zavoláme. Chceme totiž uklidnit sloužící ošetřovatele, že sanitky ani lůžka na oddělení zvýšené psychiatrické péče nebude potřeba. "Takže planý poplach?", ozve se na druhé straně sluchátka uchechtnutí, "My jsme si říkali, že to určitě taková divočina nebude!"

Cestou na pokoj lékařů se zastavím u skříně s personálním oblečením. Z nejvyšší police vytáhnu čistý, bělavý plášť velikosti M, přehodím si jej přes ramena, a ten starý, docela propocený, zmuchlám a odhodím do prádelního koše.

Zase taková divočina to nebyla, uznávám.

Nic to ale nemění na tom, jaký jsem měla strach.