Vážně chci tohle všechno vydržet?

Ležím na tvrdém lůžku s hlavou obrácenou ke stropu, víčka křečovitě semknutá. Po několika hodinách, kdy jsem potřebovala držet emoce na uzdě, abych mohla pokračovat v práci, již nemusím skrývat vzlyky, které se derou na povrch z mého hrudníku.

Úzkost. Vztek. Zoufalství.

Napětí, které jsem v sobě tak pevně držela, se trhlo z opratí a jako stádo splašených koní rozdupalo poslední zbytky mého sebeovládání.

Dneska už mám dost.

Zatímco vypelichaný polštář, ledabyle obalený do jednorázového nemocničního povlaku, smáčí slzy, modlím se, aby už žádný další pacient nepřijel. Žádný telefon nezazvonil. Žádná sanitka u dveří centrálního příjmu nepřistavila.

Opravdu jsem si pro sebe vybrala TOHLE?

Pochybnost o vlastní volbě oživí vzpomínky na citáty starších kolegů: Lékař musí umět něco vydržet! Kdo není schopen zvládnout stres, nemá na medicíně co dělat! Povolání lékaře je poslání, musíte se pro něj umět trochu obětovat.

"Lékař musí umět něco vydržet! Kdo není schopen zvládnout stres, nemá na medicíně co dělat! Povolání lékaře je poslání, musíte se pro něj umět trochu obětovat."

Co to ale vypovídá o mně?

Ozvěny dnešní směny se nezvaně vracejí na mysl: Plná čekárna. Zvonění telefonu. Fronta sanitních vozů čekajících na převzetí. Pacientka vyhrožující stížností. Otec čtrnáctiletého chlapce dožadující se jeho přijetí, ačkoli hospitalizace není indikována. Sloužící lékař interního oddělení odmítající překlad pacienta. Pacient v doprovodu policie. Zvonění telefonu, který teď zkrátka nezvedám. Intoxikovaný pacient nadávající do zrzavých kurev. Další sanitka. Další telefon. Další, prosím.

Zpochybnění volby povolání střídají pochybnosti o mně samé.

Znamená to, že pokud jsem nedokázala unést zátěž této noční služby, neměla bych se medicíně věnovat vůbec?

Snad ještě větší, než tlak tvořený samotnou povahou zdravotnické profese, je tlak, který od zdravotníků vyžaduje jejich nezdolnou individuální odolnost. Tlak, který nikdy nekončícím přitahováním šroubků naší houževnatosti zapříčiní, že vlastní křehkost a limity začneme vnímat jako slabost znemožňující výkon tohoto povolání.

Přetáčím se na pravý bok a usínám vyčerpáním.

Až do rána je, díky bohu, klid.

Dlouhé měsíce poté však pociťuji v hrudníku svazující sevření.

Více než cokoliv jiného, mě totiž svírá tlak přesvědčení, které jsem si okolo sebe uvázala já sama. Přesvědčení, které mi nepokrytě připomíná, že když jsem si kariéru lékaře jednou zvolila, tak už v ní přece MUSÍM pokračovat. Tak už to musím být schopna zvládnout. A taky vydržet.

Otázkou ale je, zda tohle všechno vydržet CHCI?

A tím si teď právě nejsem tak jistá.