Slova léčí

Říká se, že "slova léčí".

Pro vlídné slovo však někdy člověk musí hodně daleko, protože v ambulanci lékaře se mu takového slova ne vždycky dostane. A kdyby dostalo? To by teprve byla léčba!

Pokaždé, když se ve své "bublině" zdravotníků zmíním o podezření, že komunikační dovednosti zdravotníků často nenaplňují potřeby pacientů, setkám se s vlnou odporu a obhajování. (A to se ještě snažím být diplomatická a používám vybrané eufemismy jako "nenaplňují potřeby", no považte!)

"Slyšel někdy někdo, jak komunikují pacienti s námi?"

"Kdyby se k nám pacienti chovali jinak, možná bychom měli také chuť chovat se k nim lépe."

"Jestli tady někdo potřebuje výcvik v komunikaci, tak jsou to především pacienti sami."

S podobnými komentáři se setkávám pokaždé, když si dovolím komunikaci nás, zdravotníků, kritizovat. A vskutku, přiznávám, dovoluji si být vůči zdravotníkům kritická a směle střílím do vlastních řad! Mám totiž tušení, že "mazání medu kolem huby" ještě nikdy skutečnou realitu neosladilo, ba co víc, absence naší sebereflexe přidává hořkým zkušenostem našich pacientů pořádně kyselý "vocas".

Nechápejte mě špatně.

Ani v nejmenším jsem nikdy netvrdila, že všichni zdravotníci jsou nepřátelští a všichni pacienti jsou oběťmi naší podrážděnosti, nehumánnosti a syndromu vyhoření.

Stejně tak ale odmítám připustit, že komunikace zdravotníků je bezchybná, jedinou překážkou, která stojí v cestě empatickém přístupu vůči nemocným je sám zdravotnický systém, a kdyby nebylo pacientů, kteří chodí s měsíc trvajícím kašlem na urgentní příjem ve tři hodiny ráno, nebylo by arogantních lékařů.

Hluboce si uvědomuji komplexitu a poly-chuťovost naší zdravotnické péče, stejně jako přístupu zdravotníků, kteří se na jejím poskytování podílejí. Žádný systém, byť sebelepší, však nikdy nedošel pozitivního vývoje nebýt těch, kteří poukazovali na jeho nedostatky.

Pokud se budeme neustále plácat po ramenou, snadno přehlédneme to, za co bychom zasloužili dostat přes pusu.

Jak se říká: "Na každém šprochu pravdy trochu", proto pokud od pacientů občas slýcháváme, že jsme se k nim chovali hrubě, že jsme jim dostatečně nenaslouchali, neumožnili jsme jim prostor pro otázky a vyjadřování jejich nejistot, že jsme je odbyli a chovali se k nim jen jako "k další z mnoha diagnóz", co kdybychom věnovali pár okamžiků (opravdu postačí jen pár) připuštění, že se možná našim pacientům něčeho podstatného nedostává.

Že jim možná něco podstatného nedáváme.

Že se možná spokojujeme s pocitem, že to, co dáváme, prostě a jednoduše stačí.

Nebo jim ve slepé důvěře, že dáváme to nejlepší, co máme, nabízíme něco odlišného od toho, co by skutečně potřebovali?

Říká se, že "slova léčí".

Kéž bychom na to nezapomněli.