Člověk zůstává člověkem

Vzpouzející se muž leží břichem přitisknutý k podlaze a každou z končetin mu pevně přidržuje jeden člen personálu. Celá situace nastala tak rychle, že jsem ani nestačila postřehnout, ve kterém okamžiku se muž ocitl ze své bojovné pozice tváří k zemi.

Dřepím u jeho hlavy a pokouším se mluvit klidným, rozvážným hlasem: "Mrzí mě, že vás kolegové drží v takové pozici, velmi bych si přála, aby celá situace proběhla jinak. Ani mně není příjemné, co se teď odehrává. Přála bych si, abychom tuhle situaci dokázali vyřešit s klidem."

"Pusťte mě! Tak slyšíte, pusťte mě, kurva! Běžte všichni do prdele a slezte ze mě už! Tak sakra slyšíte?!" Křičí pacient stále dokola, aniž by jakkoliv zareagoval na mé sdělení.

Slyším ho. Slyším ho velmi dobře. Ale obávám se, že on neslyší mě.

Zkusím to tedy znovu.

"Rozumím vám, že si přejete, abychom vás pustili. Potřebuji mít ale jistotu, že já, mí kolegové i ostatní pacienti budou v bezpečí, pokud to sevření povolíme. Když ale vidím, jak se vzpouzíte, mám obavu, že byste mohl někoho z nás znovu udeřit," vysvětluji důvody jeho omezení v naději, že alespoň část mých vět k jeho uším doletí.

"Tak kurva, pusťte mě přece," vydá ze sebe rozlíceně, zatímco se snaží vymanit z rukou sanitářů a zdravotních sester.

Tohle nepůjde.

Už když jsem naslouchala okolnostem jeho zadržení policií a posléze také důvodům vedoucím k přivolání záchranné služby, bylo mi jasné, že jeho zdravotní stav bude vyžadovat hospitalizaci na oddělení zvýšené psychiatrické péče. Narušení jeho kontaktu s realitou bylo zřejmé od prvního pohledu. Po celou dobu sezení v čekárně si pro sebe mumlal nesrozumitelná slova a čas od času vykřikl některou z mnoha urážek směřovaných neexistující osobě, která k němu na chodbě promlouvala. Protože jsem se necítila v jeho blízkosti komfortně, požádala jsem kolegu, aby mi během rozhovoru asistoval. Byla jsem opravdu vděčná za jeho přítomnost, neboť vnitřní napětí, které jsem na pacientovi pozorovala, se znatelně stupňovalo s každou mou otázkou.

Nedovedu říci, ve kterém okamžiku se protrhla hráz jeho narůstající agrese.

Dopisovala jsem záznam z vyšetření, když jsem uslyšela řev hřímající čekárnou. Dveře vyšetřovny jsem otevřela právě včas, abych na vlastní oči spatřila, jak se ohnal dlaní sevřenou v pěst po obličeji jednoho z mých kolegů. Ten stačil hbitě uskočit, ale tu už ostatní členové týmu do situace zasáhli a obě jeho paže zachytili ve snaze zabránit dalšímu nečekanému útoku.

"Nechtě mě být! Co to děláte?! Neslyšíte?! Tak pusťte mě přece!"

"Pustíme vás hned, jakmile se uklidníte," odpovídá důrazně hlas ve změti zasahujícího personálu.

"Jak se mám, kurva, uklidnit?!" Nedá se pacient odradit a vší silou se pokouší z obležení vymanit.

Pozoruji vzniklou scenérii a připadám si ustrašená, bezradná a nevyužitá. Podobné situace zkrátka a dobře nezvládám.

Ještě aby.

Okamžiky, kdy jsme nuceni člověka fyzicky omezit nejsou příjemné ani snadné pro nikoho z nás. Nejsou příjemné pro pacienta. Nejsou příjemné pro personál.

Okamžiky, kdy jsme nuceni člověka fyzicky omezit nejsou příjemné ani snadné pro nikoho z nás. K takovým opatřením se uchylujeme jen a pouze v situacích, kdy daný člověk ohrožuje sám sebe nebo osoby v jeho blízkém okolí.

K takovým opatřením se uchylujeme jen a pouze v situacích, kdy daný člověk ohrožuje sám sebe nebo osoby v jeho blízkém okolí. Navíc se musí jednat o ohrožení bezprostřední. To znamená, že k němu aktuálně dochází nebo máme důvodnou obavu, že by nastat mohlo. Třeba proto, že pacient někoho napadl před přijetím do nemocnice. Nebo proto, že agresí vyhrožuje a my nejsme schopni jeho chování předvídat. Nebo proto, že se rozmáchl pěstí po ošetřovateli při čekání v čekárně.

Nikdy nechceme takovému člověku ublížit.

Jediné, co si přejeme a co je našim skutečným cílem, je zajistit bezpečí.

Zajistit bezpečí pacientovi samotnému. Zajistit bezpečí lidem, kteří se s ním na oddělení potkávají, i těm, kteří o něj během pobytu pečují.

A věřte mi, že pokud máme v daném okamžiku k dispozici způsob, jak zajištění bezpečí dosáhnout, aniž bychom člověka omezovali, vždycky, opakuji VŽDYCKY, dáme takovému způsobu řešení přednost.

Bohužel ne vždy odlišná řešení existují.

Našim skutečným cílem je zajistit bezpečí. A pokud existují jiné způsoby, jak zajištění bezpečí dosáhnout, dáváme jim přednost.

Dívám se na muže ležícího na zemi a svírá se mi žaludek. Nic si nepřeji více, než abychom mohli vyslyšet to, o co nás tak úporně žádá. Současně si ale uvědomuji, že jen díky fyzickému omezení nepřišel k újmě nikdo z nás ani z okolo sedících pacientů, které jsme ihned po vyhrocení situace střelhbitě odvedli do vedlejší místnosti.

Ne, pustit ho prozatím nemůžeme.

Snad ale existuje něco, čím bychom mu mohli tuhle mizérii ulehčit.

"Uvědomuji si, že ta země, na které ležíte je studená a tvrdá. Než přijede sanitka, která vás odveze na oddělení, co kdybych vám dala pod hlavu vaši mikinu," otážu se s nejvyšší vážností. Skutečně si přeji zajistit pacientovi alespoň minimální pohodlí i v situaci, ve které se právě nachází.

"Strč si tu mikinu do prdele!" Opáčí a já vím, že jsem pro tuto chvíli vyčerpala svůj arzenál možností.

Jsem přesvědčena, že s každým člověkem by mělo být zacházeno s úctou a respektem. Každý člověk si zaslouží, aby bylo nasloucháno jeho potřebám, a to i v případě, že tyto potřeby nedokážeme nebo nemůžeme v daném okamžiku naplnit.

Člověk zůstává člověkem i přesto, že se stává pacientem.

I přesto, že pohled na něj zastírá rouška duševního onemocnění. I přesto, že se chová neadekvátně, agresivně, i přesto, že jsme nuceni mu poskytovat zdravotní péči proti jeho souhlasu a přesvědčení.

Myslím na to já. Myslí na to mí kolegové.

Člověk zůstává člověkem.

Že máme toto přesvědčení neustále na paměti, nám ale pacient málokdy uvěří.

S každým člověkem by mělo být zacházeno s úctou a respektem. Každý člověk si zaslouží, aby bylo nasloucháno jeho potřebám, a to i v případě, že tyto potřeby nedokážeme nebo nemůžeme v daném okamžiku naplnit. 

"Takhle se podle vás jedná s lidmi?! Jste se všichni posrali, ne?" Vykřikne náhle a já si uvědomím, že si nebude pamatovat naši snahu o vzájemnou komunikaci ani snahu o porozumění. Nevzpomene si na mou lítost nad tím, v jaké situaci se nacházel a jak nám samotným byla tato situace nepříjemná.

Bude si pamatovat, jak jej čtyři muži zalehli a nechtěli pustit. Bude vzpomínat, jak s ním nikdo nemluvil a nikdo ho neposlouchal. Jak jsme mu ubližovali, jak jsme ho omezovali.

Takový bude jeho příběh.

To ale neznamená, že s ním přestaneme mluvit. Že se nepokusíme jeho situaci ulehčit, že mu nebudeme vysvětlovat, co se ním děje a bude dít. Že neuděláme všechno proto, aby opustil naši nemocnici co nejdříve, v pořádku a ve zdraví.

Konec konců, člověk zůstává člověkem.

Ať už je rolí pacient anebo zdravotník.