Medicína: Práce nebo poslání?

"Nechápu, na co si pořád stěžuješ, však to byla Tvoje volba! A navíc, medicína, to není jen tak nějaká obyčejná práce. Medicína, to je poslání a pro poslání se musí umět něco obětovat," burácí mi v uších, dočítám se ve zprávách a komentářích, poslouchám ze zasvěcených, stejně jako zdravotnictvím nepolíbených úst.

Medicína není práce, je to poslání.

Musíš se umět trochu obětovat!

Byla to Tvoje volba!

Cítím jak mnou cloumá nával vzteku a žaludek se mi převrací naruby.

Částečně ze zvědavosti, částečně z rozhořčení, otevírám slovník českých synonym. Špičkou ukazováčku hladím slova začínající na "P", až sklouznu k onomu, které mě nejvíce dráždí a zároveň ke mně nejsilněji promlouvá: Poslání.

Úkol. Úděl. Osud. Záměr. Cesta. Životní cesta. Životní úkol. Určení. Předurčení.

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale žádné překonávání či sebeobětování řádek neuvádí. Ale kdo ví, možná budou doplněna v dalším, přepracovaném vydání? Ve vydání, na jehož spoluautorství se budou podílet všichni, kdož zarytě tvrdí, že touha po změně, vnímavost k sobě a možnost volby nemá ve zdravotnické profesi své místo.

V mém vlastním, osobním slovníku, má pojem poslání docela odlišný význam.

Poslání je pro mne darem, který člověk objevuje a nachází sám v sobě. Poslání nám nemůže někdo vnuknout, podsunout, podstrčit, oznámit nám jej se slovy: "Tohle je Tvoje poslání," nemůže jej pro nás vymyslet, rozhodnout, nemůže nám jej vybrat ani přiřadit. Poslání nám neurčují rodiče, učitelé na základní škole, učitelé na vysoké škole, dokonce ani zdravotnický systém, naši kolegové či pacienti tuto moc nemají. Poslání hledáme, prozkoumáváme, ochutnáváme, spatřujeme, ztrácíme před očima, odhalujeme či odkrýváme. Někteří své poslání hledají a přesto nenaleznou. Jiní jej nehledají a přece si poslání nalezne je.

Někdo nalezne poslání ve svém zaměstnání. Někdo jej objeví v radostných volnočasových aktivitách. Pro někoho se stane posláním péče o rodinu, děti a blízké.

Někdo jej nalezne v povolání lékaře.

A někdo také ne.

Práce ve zdravotnictví sama o sobě poslání nepředstavuje. Je pouze jednou z miliónů cest, jednou z miliónů příležitostí, v níž můžeme své předurčení nalézt. Ale teprve ve chvíli, kdy se pro ni rozhodneme, kdy se po této cestě vydáme, kdy ji okusíme, teprve tehdy můžeme sami sobě zodpovědět otázku: "Je tahle profese rovněž posláním MÝM?"

Práce ve zdravotnictví sama o sobě poslání nepředstavuje. Je pouze jednou z miliónů příležitostí, v níž můžeme své předurčení nalézt.

Zavírám oči a poslouchám ozvěny svého vnitřního ticha.

Spatřuji zástupy mně podobných, kteří se ještě jako nedospělí rozhodovali o svém budoucím povolání. Zástupy mladých nadějeplných studentů, kteří se rozhodli stát se lékaři s ideou pomáhat lidem, získat stabilní zaměstnání a překonat výzvu v podobě nelehkého studia.

Zvolit si v osmnácti letech profesi, které se člověk bude chtít věnovat po celý zbytek života, naučit se ji vykonávat kvalitně, odborně a ještě si ji zamilovat, to je samo o sobě úkol téměř nadliský. Ba co více, chtít po tomtéž člověku, aby svou volbu nezpochybňoval, byl si jí jistý a vnímal ji jako své nejhlubší poslání - to je, dle mého názoru, nárok takřka nelidský.

Troufám si říci, že šťastlivců, kteří svůj osud ve zdravotnictví nalezli, bude mezi námi zdravotníky poskromnu.

Mnohem více bude těch, kteří lékařskou profesi za své poslání nepovažují, jejich práce jim však přináší odlišné hodnoty, v nichž nalézají smysl a důvody pro výkon tohoto povolání: finanční stabilitu, přátelský kolektiv, známé prostředí, výzvy a vzrušení, možnost růstu a dalšího vzdělávání… (doplňte dle libosti).

Jsou však i takoví, kteří v medicínském směřování nacházejí hodnotu jen stěží. Ve své profesi nicméně setrvávají pro obavu ze změny, strach z hodnocení a odsouzení, pro domnělý pocit, že "kromě medicíny nic jiného neumí" či zarytého přesvědčení, že "ty roky a vynaložené úsilí přeci nemohou jen tak zahodit."

Přesvědčení, která jim brání znovu se vydat na cestu, hledat a experimentovat.

A možná se i přiblížit svému předurčení?

Nikde není psáno, že je zapotřebí, abychom své životní poslání nalezli. Je-li to však pro někoho z nás důležité…

Můžete. Můžeme. Mohu.

"Nechápu, na co si pořád stěžuješ, však to byla Tvoje volba! A navíc, medicína, to není jen tak nějaká obyčejná práce. Medicína, to je poslání a pro poslání se musí umět něco obětovat!"

Naslouchám a mlčím.

Jednotlivá slova po mne stékají a já cítím, že nade mnou nemají pražádnou moc.

Uvědomuji si svůj vlastní postoj, svůj záměr, svá přesvědčení.

Medicína není práce, je to poslání!

Medicína je práce (a kurevsky náročná), ve které naleznou poslání jen někteří z nás.

Musíš se umět trochu obětovat!

Obětovat se nemusím pro nikoho a pro nic.

Byla to přece Tvoje volba!

Skutečně byla. Stejně tak, jako je mou volbou ve zdravotnictví setrvávat…

…nebo z něj odejít...

nebo se ke klinické praxi jednoho dne vrátit.