Jak vznikla má vize zdravého zdravotnictví?

Nikdy bych nevěřila, že se něco takového může dít, pokud bych toho sama nebyla svědkem. Pokud bych na vlastní oči nespatřila, kolik bolesti a utrpení může způsobit, když vřelost a porozumění nahradí chlad a nezájem.

---

Na počátku mého tvoření byl vztek.

I když, vlastně ne.

Dlouho předtím, než jsem se začala zlobit, čeřila mé prožívání touha pomáhat lidem. 

Ano, tak to bylo. 

Na samém počátku bylo mé vroucí přání být pro ně laskavým průvodcem na cestě životem. Byla jsem odhodlaná držet je za ruku pro případ, že by snad zakopli o kámen nebo onemocněli. Ne nadarmo mě proto mé vlastní kroky dovedly ke studiu medicíny.

V průběhu lékařské fakulty jsem ovšem začala poměrně rychle rozpoznávat, že to s tím doprovázením a držením za ruce zase tak slunné nebude. Postupně jsem zjišťovala, že má vidina o náplni pomáhající profese ne vždycky koresponduje s realitou našich ambulancí a nemocnic. Ba co více, začala jsem silně pociťovat, že označení profese jako "pomáhající" ještě nemusí nutně znamenat, že lidem skutečně pomáhá.

Má představa zdravotnictví jakožto služby lidem založené na hodnotách lidskosti a partnerství se tak během studia postupně hroutila jako domeček z karet od základů otřásaný přístupem zdravotníků, s nimiž jsem se setkávala.

Právě tehdy mou touhu vystřídal vztek.

Pocítila jsem rozhořčení nad tím, jakým způsobem se pacientka dozvěděla, že její úporné nevolnosti a zvracení mohou být dány nádorem žaludku, jen tak mimochodem během hodiny klinické propedeutiky studentů třetího ročníku. Byla jsem vzteky bez sebe, když budoucí maminka při ultrazvukovém vyšetření s hrůzou vyslechla, jak gynekolog vypráví okolo stojícím medikům, že jedno z jejích dvojčat nejeví známky života, aniž v tu chvíli věnoval pozornost jejímu šoku a vyděšení. Když mi pak kolegyně vyprávěla o lékaři, který na pacientovu otázku týkající se léčby jeho dolní končetiny zasažené rozsáhlým zánětem reagoval slovy: "Co myslíte, že se bude dít? Buď vám ji uřežeme, nebo umřete," dokázala jsem už jen nevěřícně kroutit hlavou.

V okamžiku, kdy reputace zdravotníků visely na vlásku mé tolerance a snah o jejich pochopení a hájení, umocnily má pozorování zkušenosti lidí v mém vlastním okolí, příběhy rodiny a blízkých, kterým byly závažné výsledky jejich vyšetření sděleny na chodbách nemocnic, byly jim do tváří vmeteny nepříznivé statistické prognózy jejich onemocnění, obdrželi těžké diagnózy v jednoslovných emailech.

V ten moment jsem začala poprvé přemýšlet nad tím, zda se s tím naším zdravotnictvím neděje něco velice nezdravého.

Jestli jsme při všech těch snahách o pacientovo léčení tak trochu nepřehlédli, že máme sami zlomenou nohu a mezilidsky přinejmenším pokulháváme.

Ptala jsem se sama sebe, kam se z poskytování zdravotní péče vytratila pozornost a zájem naslouchat, kam se ztratila ochota ke vzájemnému dialogu, kam empatie a úcta k unikátním prožitkům každého člověka. Ptala jsem se, jak by vypadalo naše zdravotnictví, kdyby pacient a jeho potřeby byly skutečně v centru našeho snažení.

Ptala jsem se sama sebe, kam se z poskytování zdravotní péče vytratila pozornost a zájem naslouchat, kam se ztratila ochota ke vzájemnému dialogu, kam empatie a úcta k unikátním prožitkům každého člověka.

Ptala jsem se a chytala se každého stébla, které mi mohlo poskytnout kýžené odpovědi. Zoufale jsem hledala ujištění, že má vize zdravotní péče není jen utopickou fantazií, výplodem mé snílkovské mysli na míle vzdáleným od podoby současného zdravotnictví.

A protože kdo hledá, ten najde, našla jsem i já. Jenom jsem kvůli tomu hledání musela absolvovat pár hodin v letadle a oprášit cizí jazyky.

Byla jsem u vytržení, když jsem se na oddělení hrudní chirurgie, situovaném přibližně 100 kilometrů západně od Barcelony, měla možnost účastnit rodinné konference. Chirurg vysvětloval postaršímu muži a čtyřem příslušníkům jeho rodiny, že zobrazovací vyšetření odhalilo v jeho levé plíci zhoubný nádor. Během třičtvrtě hodinového sezení maloval obrázky, aby jim dokázal situaci přiblížit, stejně jako vizualizoval průběh zvažovaného chirurgického řešení. Vyložil rodině dvě možné varianty léčby, osvětlil jim všechny benefity i potenciální rizika, zodpověděl veškeré jejich otázky a ponechal jim do příštího setkání prostor na rozmyšlenou, aniž by jejich volbu jakkoliv ovlivňoval vlastními úsudky. Po celou dobu navíc reflektoval jejich pocity a prožívání, komunikoval věcně, srozumitelně, a přece empaticky, ctil ticho, slzy a svou pozorností zůstával plně přítomný.

Pozorujíc jej při kontaktu s pacientem a jeho rodinou, připadala jsem si jako Alenka v říší divů. Pochopitelně jsem si říkala, že jsem zkrátka měla štěstí a natrefila jsem na výjimečného lékaře s ojedinělými dovednosti. K mému překvapení jsem však obdobných zkušeností nabyla během své stáže několik a to díky identickému přístupu různých kolegů daného oddělení.

Tehdy jsem si řekla, že když to jde v zahraničí, tak proč ne u nás, a pustila jsem se do hledání vysvětlení těch propastných rozdílů mezi přístupem západních a českých lékařů. K mému překvapení, se vysvětlení ukázalo být poměrně snadné.

Zatímco zdravotníci na západě během svého studia absolvují desítky hodin tréninků a nácviků komunikace v náročných situacích, u nás podobná příprava značně zaostává. Nejsem si zcela jistá, jestli je to dáno podceněním její potřebnosti, přehlížením její důležitosti a nebo jen domnělým přesvědčením, že se schopností mluvit jsme do vínku dostali též dovednost komunikovat...

Zatímco zdravotníci na západě během svého studia absolvují desítky hodin tréninků a nácviků komunikace v náročných situacích, u nás podobná příprava značně zaostává.

Přestože za posledních pár let časová dotace výuky komunikace alespoň na některých lékařských fakultách narůstá, já osobně jsem ještě patřila mezi ty mediky, kteří měli za dobu šestiletého studia na komunikaci zaměřené sotva tři výukové semináře. A to vážně není mnoho.

Když jsem přišla do klinické praxe, komunikovala jsem se svými pacienty spíše intuitivně, než podle nějakých komunikačních technik, které by mi dokázaly vzájemné porozumění usnadnit. Tak trochu pokusem, omylem, jsem hledala způsoby, jak vést s pacientem rozhovor tak, aby cítil, že mu naslouchám. Hledala jsem způsoby, jak mu sdělit nově stanovenou diagnózu, jak za jeho spoluúčasti plánovat léčebný postup, jak reagovat, když se během rozhovoru rozzlobil či rozplakal. Za největší kámen úrazu jsem ale považovala všechny neočekávané situace. Jako když například pacient léčbu odmítl, rozhodl se z ničeho nic ukončit hospitalizaci, když se choval hrubě či vulgárně, když měl požadavky a očekávání, která jsem nebyla schopna naplnit. V takových okamžicích jsem si mnohdy nevěděla rady vůbec a jediné, co jsem si přála, bylo dokázat dané situace klidně a sebejistě vykomunikovat.

Sdílením zkušeností se svými kolegy a dalšími zdravotníky jsem si uvědomila, že nejsem jediná, kdo se tváří v tvář náročným komunikačním situacím cítí nejistý a nepřipravený. Přestože všichni sdílíme potřebu poskytovat svým pacientům kvalitní a profesionální péči, chceme jim být nápomocni při ulevování jejich těžkostem, chceme je umět vyslechnout a podpořit, přes to všechno ne vždycky víme, jak to udělat.

A to byl ten moment.

Právě tehdy se v mých představách zrodila vize zdravého zdravotnictví.

Vize takového zdravotnického systému, ve kterém všichni zdravotníci komunikují jasně, srozumitelně a současně laskavě a empaticky. Zdravotnictví, ve kterém jeho poskytovatelé vědomě provázejí pacienty na cestě k uzdravení a současně zažívají pocit radosti a naplnění ze své práce.

Netrvalo dlouho a má vize zarezonovala s dalšími lidmi.

Zarezonovala s mým bratrem Ondrou, studentem podnikání a managementu, s mou blízkou kamarádkou, praktickou lékařkou Marikou, s psycholožkou Verčou a její sestrou Dominikou, lékařkou na oddělení anesteziologie a resuscitace. Myšlenka oslovila také Evu, psychiatrickou sestru, Karolínu, začínající psychiatričku, či Honzu, čerstvého absolventa lékařské fakulty.

Všichni tito lidé spojili své síly, aby mohla vzniknout nezisková organizace MedicRise, která si klade za cíl podpořit transformaci českého zdravotnictví prostřednictvím vzdělávání zdravotníků v komunikačních dovednostech.

A tak teď společně tvoříme.

Tvoříme pro samotnou radost z vytváření, ale především pro úctu ke zdraví a pro lásku k lidem. Podporujeme nás, zdravotníky, abychom měli potřebné dovednosti pomáhat.

A troufám si říci, že se nám v našem tvoření daří dobře. Po úspěchu loňského roku organizujeme druhý ročník celodenní konference. Letos bude zaměřena na pacienta jako partnera v léčebném procesu. Podařilo se nám vytvořit půlroční výcvik v komunikačních dovednostech, připravujeme samostatné vzdělávací kurzy a workshopy, a všechno to děláme prakticky, interaktivně, prostě tak, aby si měli zdravotníci možnost nově nabyté komunikační dovednosti zažít a vyzkoušet. Přinášíme do českého prostředí zahraniční tipy na užitečné komunikační strategie, zvyšujeme povědomí o důležitosti partnerského přístupu a principech péče zaměřené na pacienta.

---

Moc bych si přála být součástí zdravotnictví, v němž budou komunikační dovednosti považovány za esenciální součást poskytování kvalitní zdravotní péče.

Zdravotnictví, ve kterém budou slova nikoliv nástrojem ke zranění, nýbrž lékem pomáhajícím k uzdravení.

Nezáleží, zda jsem rolí zdravotník či pacient.

V MedicRise přispíváme k vytváření zdravého zdravotnictví, jeho přenesení do praxe je ale na každém jednom z nás.