Uzavřená kapitola

Zabouchla jsem za sebou dveře nemocnice.

Ne tak, jako jsem s nimi práskala, když jsem odcházela z práce domů po náročné denní směně nebo se šourala na autobus zmožena dvaatřiceti hodinami ve službě.

Tohle zavření bylo jiné.

Jako když se uzavírá jedna důležitá životní kapitola.

Že to není jen tak ledajaké zabouchnutí jsem poznala ve chvíli, kdy jsem vrátila klíče na personálním oddělení.

Hned první asociace mě přenesla ke známému psychiatrickému vtipu, který pokládá otázku, jaký je rozdíl mezi psychiatrem a pacientem? (Pozn. autorky: Pacient nemá klíče. Haha.) Nedovedu ani spočítat, kolikrát jsem tento vtip za uplynulé roky slyšela. Když jsem studovala medicínu, dokonce jsem se mu i párkrát zasmála.

"Žádný další podpis od vás už nepotřebuji," zpečetila ukončení mého pracovního poměru personalistka, když mi do vlastních rukou předávala předtištěný zápočtový list.

Nejspíš jsem se vážně zbláznila!

Když jsem vyšla z budovy ředitelství a ohlédla se za sebou, to poslední, na co jsem měla náladu, bylo nostalgicky vzpomínat. Jediné, co jsem si přála, bylo představovat si sebe samu následujícího rána, zachumlanou v posteli s blaženým úsměvem od ucha k uchu. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku: zítra ráno nemusím vstávat do práce!

Po dlouhých měsících frustrace a vyčerpání se mým tělem rozlila osvobozující vlna optimismu. Jestli jsem podala výpověď pro tento jediný okamžik čiré radosti, pak to pro mě mělo smysl!

Rozhodnutí odejít z nemocnice ve mně klíčilo po velmi dlouhý čas.

Poprvé jsem tuto ideu zaznamenala již ve svém prvním roce klinické praxe, kdy jsem s nástupem do nočních služeb začala trpět úzkostmi a nespavostí. Jakmile tyto mé obtíže vygradovaly, zvolila jsem cestu nejmenšího odporu v podobě zkrácení pracovního úvazku.

Pociťovaná úleva však vydržela jen přechodně.

O několik týdnů později jsem opět zažívala dříve známou tenzi a nepohodu. Z neděle na pondělí jsem téměř nespala a pracovní týden jsem pravidelně začínala s pocitem únavy a vyčerpání. Do nemocnice jsem z rána přicházela nevrlá a podrážděná a domů jsem se vracela protivná a nabroušená.

Nezbylo než přijmout nevyvratitelný fakt a sice, že mě moje práce netěší.

"To je jasný syndrom vyhoření!" uzavřela můj případ, na můj vkus přehnaně rychle, jedna z mých blízkých kamarádek.

To mi tak ještě scházelo, pomyslela jsem si.

Že mě samotnou tentýž závěr napadl opakovaně, jsem jí ovšem nepřiznala.

Jestli jsem se za těch pár krátkých let, kdy jsem se věnovala psychiatrii, něco naučila, pak je to nechuť ke stanovování konečných diagnóz. Má zkušenost mi ukázala, že čím více toho o druhém člověku víme, čím důvěrněji a podrobněji známe jeho životní příběh, tím hůře se nám do diagnostických kolonek napasovává. Diagnostická kritéria nám možná pomáhají v komunikaci se zdravotními pojišťovnami, možná jsou ku prospěchu při vzájemném dorozumívání mezi členy zdravotnického týmu, ale nenapadá mě jediná situace, kdy by nám pomáhala v budování vztahu s pacientem a jeho provázení na cestě k uzdravení.

Čím více toho o druhém člověku víme, čím důvěrněji a podrobněji známe jeho životní příběh, tím hůře se nám napasovává do diagnostických kolonek.

Místo abych bezmyšlenkovitě převzala kamarádkou vnuknuté vysvětlení, rozhodla jsem se pohlédnout na svůj vlastní příběh se stejným vědomím, s jakým jsem zprošťovala zkratkovitých hodnocení své pacienty.

Má práce mě netěší.

Tak fajn.

S čím vším by to mohlo souviset?

"Já se ti vůbec nedivím! Kdybych celý den poslouchala problémy všech těch lidí, taky by mi nejspíš hráblo!" začaly ke mně proudit nezasvěcené názory okolí.

Nemohly však být více na omylu.

Kontakt s lidmi pro mě byl vždy velmi naplňující. V okamžiku, kdy jsem seděla s pacientem ve vyšetřovně a naslouchala jeho sdílení, cítila jsem zájem a zaujetí. Někdo by mohl namítnout, že jsem byla ve vztazích s pacienty příliš angažovaná. Možná. Vždy jsem však byla přesvědčena, že empatie a aktivní naslouchání nejen že nejsou v terapeutickém vztahu na škodu, ba dokonce jsou pro poskytování kvalitní zdravotní péče podmínkou. Být s pacienty pro mě nebývalo vyčerpávající, naopak. Kontakt s lidmi mě nabíjel a posiloval.

"Ty končíš v nemocnici? Skvělý! Taky bych to udělal, jen kdybych věděl, kam jinam jít a čemu se věnovat," posteskl si jeden z mých spolupracovníků, "práce ve zdravotnictví je na palici!"

Trefa! Tenhle byl jednoznačně blíž.

Největším nepřítelem zdravotníků rozhodně nejsou pacienti, nýbrž zdravotnický systém. Nikdy nekončící pracovní nápor a vytížení, náročné noční služby spojené s nedostatečným finančním ohodnocením, povšechné personální nedostatky, nedomyšlené postgraduální vzdělávání a v mnohých zdravotnických zařízeních též nedostatek podpory, vstřícnosti a vedení. Zkostnatělost a rigidita zdravotnického systému způsobuje, že se mu zdravotníci přizpůsobí nebo je systém vyšachuje.

"Tomu rozumím. A jak by tvá práce měla vypadat, aby tě to, co děláš, naplňovalo?" zeptala se jiná z mých kamarádek, když jsem se jí se svým záměrem odejít z nemocnice svěřila.

Konečně reakce, která mě donutila k zamyšlení…

Byla by to práce, ve které bych měla možnost uplatňovat to, v čem vynikám. Empatické provázení, budování vztahů, naslouchání potřebám druhých a jejich podpora. Měla bych prostor se lidem věnovat, aniž bych ztrácela energii rutinní administrativou a byrokratickými povinnostmi. Má práce by mi poskytovala prostor pro kreativitu, seberealizaci a rozvíjení mého organizačního ducha. Bylo by to zaměstnání ve svobodném, flexibilním a otevřeném prostředí, ve kterém by byla ceněna změna, růst a proaktivita.

"Tak to chápu, že tě práce ve zdravotnictví neuspokojuje," pousmála se kamarádka chápavě. "A už víš, kde takovou příležitost najdeš?"

To jediné zatím netuším.

Ale už vím, že v nemocnicích ji hledat nebudu.

Abychom mohli vykročit odlišným směrem, musíme nejprve zjistit, kterou cestu již dále nenásledovat. Cesta, která nás totiž nějaký čas vedla, může být zítra tou, po které se již nemáme trmácet.

Věřím, že přijde okamžik, kdy se budeme znovu s pacienty společně setkávat ve vzájemném dialogu.

"A co budeš dělat do té doby?"

Budu si naslouchat.

To abych ve správný moment rozpoznala, od kterých dveří bych chtěla nafasovat nové klíče.