Žena, která byla ochotna čekat

Ještě jsem nestihla dopsat poslední lékařskou zprávu a opět slyším známý zvuk bouchnutí dveří. "Paní doktorko, prosím vás, pojďte převzít sanitu." Další.

Zhluboka se nadechnu a při odchodu z ordinace prohlédnu očima čekárnu praskající ve švech. Kolik lidí se do této místnosti může tak vejít? Očividně více než jsem si do téhle chvíle představovala.

Několik pacientů při mém průchodu vzhlédne očima od podlahy, zachytí můj zrak a pozvedne koutky úst. Nejsem si jistá, zda se jedná o prosebný pohled, soucitný úsměv anebo kradmý úšklebek ztělesňující postupnou ztrátu trpělivosti.

Můj pohled upoutá drobná žena postaršího věku poposedávající v rohu místnosti. Uvědomuji si, že v čekárně musí sedět již bezmála tři hodiny. Pokaždé, když se otevře vyšetřovna, s očekáváním vstane, neboť věří, že se tentokrát z ordinace ozve její vyzvání. Jakmile však spatří, že pouze probíhám okolo, zapředávám rozhovor se záchranářem, který přivezl na centrální příjem dalšího pacienta vyžadujícího prioritní ošetření, opět mlčky usedá a pokorně vyčkává příštího otevření dveří.

Těch několik krátkých vteřin mě donutí změnit směr. Přistoupím k ženě a zeptám se jí, jak se jmenuje. S nadějí v hlase odpovídá a já pokračuji: "Paní Nováková, vím, že sedíte v čekárně necelé tři hodiny, a mrzí mě, že jsem dosud neměla prostor s Vámi hovořit. Přála bych si, aby bylo možné celou situaci urychlit, ale sanitka právě přivezla pacienta, kterému se musím věnovat přednostně. Slibuji Vám, že se za Vámi vrátím a věnuji Vám čas hned jakmile to bude možné."

Paní Nováková, očividně překvapena mým sdělením, chvíli mlčí a následně překotně reaguje: "To je samozřejmé, paní doktorko, o mě si nedělejte starosti, však já si na Vás počkám," dodává, tentokrát již s projasněným výrazem ve tváři vyjadřujícím naprosté porozumění. Oplácím ji laskavý úsměv, děkuji jí za pochopení a opouštím ji se slovy: "Brzy na viděnou."

Když v následující hodině opětovně procházím čekárnou, paní Nováková již nevstává. V jejím posedu nevnímám ani náznak netrpělivosti. Ba naopak, pokaždé ke mně vyšle letmý pohled, podporující úsměv a mírným pokývnutím hlavy stvrzuje domluvu, kterou jsme společně před pár okamžiky uzavřely.

Přemýšlím, jakým způsobem by se proměnila atmosféra v čekárně, pokud bych stejnou větu pověděla každému, kdo na pohovor se mnou čeká déle než hodinu. Co kdybych ji pověděla každému, kdo čeká déle než 30 minut?

Co kdybych každému nově příchozímu pacientovi, kterého zaregistruji v čekárně, sdělila, že "o něm vím a že se mu budu věnovat hned, jakmile to bude možné?"

Přemýšlím, jak by tato jediná, obyčejná věta, která mě nestojí více než pár vteřin času, mohla ovlivnit pacientovo prožívání a naladění při zdánlivě nekonečném čekání na ošetření. Jak by mohla ovlivnit jeho důvěru ke mně jako lékaři, jeho ochotu ke sdílení informací, jeho spolupráci při následném pohovoru? Jak by mohla ovlivnit jeho spokojenost s péčí, která mu byla poskytnuta?

Rozhovor s paní Novákovou se stává skutečně výjimečným setkáním mé služby. Po téměř čtyřech hodinách sezení na tvrdé židli vstupuje do ordinace s radostí a nadšením. Ačkoliv mě přemáhá únava a tenze opřádající hektické odpoledne, během vzájemného rozhovoru pociťuji intenzivní naplnění ze své práce. Charakter setkání se totiž vymyká ostatním pohovorům toho odpoledne. Jako bychom byli komplici, kteří společně stvrdili nepsanou dohodu, a nyní jí plnili do posledního puntíku. Dohodu o vzájemném porozumění.

Možná je právě charakter tohoto setkání odpovědí na všechny mé výše zmíněné otázky. Možná dokáže jediná věta ovlivnit celou řadu okolností, z nichž mnohé nejsme schopni ani dohlédnout.

Před odchodem z ambulance se paní Nováková naposledy otáčí: "Ještě jednou Vám moc děkuji, paní doktorko, jsem opravdu ráda, že jsem si na Vás počkala." Usmívám se a přikyvuji.

Jsem ráda, že byla ochotna čekat.