Komu to vlastně pomáháme?

S úlekem vyskočím zpoza pracovního stolu, abych ji zachytila. Pacientka, ještě před chvílí mžourající do světla vyšetřovny, má najednou víčka zavřená a svým těžištěm se naklání mimo polstrování židle, na které je usazena. Rychlým chvatem uchopím cíp její zablácené kapuce a v poslední vteřině zabráním mocnému pádu na podlahu.

"Málem jste upadla, copak se stalo," dotazuji se překvapeně a vyděšeně zároveň.

Pacientka se na židli houpavě kymácí, sem a tam, a připomíná mi spolucestující ve vlaku na mých pravidelných cestách Praha-Karviná, když je zvuk pražců ukolébá ke spánku a souprava s nimi něžné hází ze strany na stranu. Na rozdíl od mé pacientky se však při sebemenším náznaku možného sesuvu ze sedadla opět proberou.

Moje pacientka však nikterak nereaguje. Ani na riziko upadnutí, ani na mé stále naléhavější otázky.

Se zvyšující intenzitou hlasu opakuji: "Haló, slyšíte mě? Co se teď děje? Dokážete mi odpovědět?"

Nic.

Zoufale se snažím porozumět nenadálé situaci. Pravdou je, že nerozumím vůbec ničemu. Vím, že je něco v nepořádku. A vím taky, že nevím, co to je. Tohle není normální! Co jí jen může být?

Neblahé tušení mi napovídá, že bych si měla s diagnostickými úvahami pospíšit.

Vracím se ve vzpomínkách o 20 minut nazpátek a retrospektivně si přehrávám události posledních okamžiků. Do vyšetřovny vstupuje zdravotnický záchranář v reflexní kombinéze a podává mi zprávu o výjezdu: "Volali nás nějací lidé, co stáli na zastávce. Prý pobíhala polonahá po tramvajové trati, smála se a tancovala. Když jsme přijeli, tak už seděla na patníku a brečela. Jinak o ní nic moc nevíme, nechtěla s námi moc mluvit, ale řekl bych, že bude vaše," dodává s téměř neznatelným úsměškem. Očima přelétnu adresu trvalého bydliště. "Jojo, paní bude patřit k nám."

O pár krátkých chvil později už pacientka sedí naproti mně. Oblečená, nesměje se ani trochu, do tance jí očividně také není, ale aspoň už nepláče. Pohledem zkoumá vyšetřovnu, teda alespoň tak si to zprvu domýšlím. Její pohled se zdá být místy prázdným, nepřítomným.

"Povězte mi, prosím, co vás k nám přivádí?" Ticho.

"Vidím, že mlčíte. Je to proto, že se vám nechce mluvit?" Žádná reakce.

"Věděla byste, kde se teď nacházíme?" Zase nic.

Rozhodnu se začít sepisovat informace, které jsem obdržela od záchranáře. Třeba se paní mezitím rozmluví.

Kradmými pohledy po očku sleduji její postoj a sed. Nepřítomný pohled zvolna, ale zřetelně, nahrazují klesající víčka, stabilní usazení střídá houpavý pohyb do boku a vpřed. Nějak se mi to přestává pozdávat.

Tu náhle vyskakuji z otočné židle a svírám její kapuci v záchranném manévru.

Navzdory zděšení překotně listuji ve své paměti jako v učebnici psychiatrie a pokouším se nalistovat kapitolu, která vysvětluje možné příčiny neadekvátního chování (rozumějte poskakování mezi brzdícími tramvajemi) a emoční lability (reprezentované pláčem na obrubníku).

Těch příčin je asi tak - milión?!

No paráda.

A která z nich by mohla navíc způsobit, že pacientka začne postupně ztrácet vědomí?

Do háje!

S napětím vydechnu, když se má mysl zastaví na stránce nabízející možné vysvětlení.

Pouštím kapuci a vytáčím telefonní číslo sesterny sousedící s vyšetřovnou. "Potřebuji paní udělat orientační test na drogy. A potřebuji ho hned!"

Sestřička, která správně vycítí netrpělivost v mém hlase, v mžiku přibíhá a podpíraje pacientku s ní odchází na dámskou toaletu. Po nezdařeném pokusu o odběr moči se však po chvíli vracejí nazpět. "Moč sice nedala, ale prý se vám pokusí říct, co všechno užila," referuje vítězoslavně sestra, zatímco nahrazuje vlastní paži na pacientčiných zádech opěrkou židle.

Nakloním se blíže, aby mi neuniklo nic z očekávaného přiznání, a vyčkávám.

"Já... jsem... pervitin a heroin... chtěla jsem... já... chtěla se... zabít," vydechne, než opět oněmí.

V tom okamžení ztratím slova i já.

První a poslední věta, která zazní z jejích úst, poskytne chybějící dílek do skládanky a vrhne jasné světlo na hádanku zauzlenou v příběhu. (Ba co jasné světlo! Zářivý reflektor, který člověka oslní tak, že téměř oslepne!)

Najednou je každá vteřina zatraceně drahá!

Roztáčím krkolomný závod. Pacientka nereagující na věty ani na zatřesení. Sestra snažící se zavést kanylu do už tak rozpíchané paže. Sanitář přenášející pacientku na polohovatelné křeslo. Sestra obíhající pacientku. Sanitář křičící ve snaze o její probuzení. Sestra hledající žily na druhé straně těla. Sanitář. Sestra. Sanitář. Pacientka.

Roztáčím závod, ve kterém se nehraje o medaile, nýbrž o čas.

Opakovaně vytáčím telefonní číslo všeobecné nemocnice, zatímco sleduji akční scénu před sebou. Každé pípnutí sluchátka mi připadá jako věčnost.

No tak, lidi, jestli to na druhé straně rychle někdo nezvednete, bude brzy na "druhé straně" tahle žena!

"Ano? Kdo volá," ozve se konečně.

"Prosím vás, mám tady pacientku s postupující ztrátou vědomí a hrozícím útlumem dechového centra v rámci intoxikace heroinem v sebevražedném pokusu. Potřebuji ji k vámi okamžitě přeložit," vyhrknu neklidně.

"No to počkejte, tady voláte na urgentní příjem. To musíte mít domluvené na lůžku. Já vás přepojím," nabízí hlas ve sluchátku. "Dobře, dobře, ale rychle prosím," naléhám.

Další vteřiny, další pípání.

"Interní oddělení, jak vám můžu pomoci?" V naději opakuji vše shrnující sdělení. Každému v nemocnici přeci musí být jasné, že tahle pacientka potřebuje JEJICH péči.

"Hm, hm... Tak momentíček, já vám předám kontakt na vedoucího služby. O překladech já nemám kompetence rozhodovat," Jak že prosím? Nemáte kompetence rozhodovat?

Ani se nenaději a opět slyším známe pípání telefonu.

"Vedoucí služby, co se děje," ozývá se další hlas. Tohle se děje, opakuji znovu!

"No podívejte, ale taková pacientka přeci nemůže ležet na interně. To musíte zavolat na ARO, co když bude potřebovat intubaci," radí mi sloužící lékař výmluvně.

Sestra. Sanitář. Pacientka. Sestra. Zmatek. Sestra: "Tak už víte, kam s ní pojedeme?"

Začíná mi být do breku.

ARO, prosím? Počkejte, přepojím vás. Zkuste zavolat kolegyni. Dobrý den, kdo volá? Je mi líto, ale nemáme místo. Zkoušeli jste sousední nemocnici? Tak možná neurologie. Prosím, co potřebujete? Nemůžeme vám pomoci. Zkuste se obrátit na tohle telefonní číslo. Haló? Už jste zkoušela zavolat na příjem? Ale ne, myslím urgentní. Tam jste volala na začátku? Jo aha, no tak to vám asi nepomůžu.

Sanitář. Pacientka. Sestra.

A DOST!

Kašlu na kolegialitu! V zoufalství vytáčím poslední číslo, které jsem doposud nezkusila. Volám 155.

"Dispečink sanit, jak vám mohu pomoci?" Tohle je poslední šance.

Prostě pro ni přijeďte a někam ji odvezte. Ale udělejte to hned!

"Takže vy jste na ambulanci nemocnice? Rozumím. A s kým máte ten překlad domluvený," dotazuje se dispečerka nenuceně.

KURVA!

Přemýšlím, kde se napříč systémem odehrála ona chyba, která umožňuje, aby se tahle hrůzná scenérie odehrávala. Aby se člověku, který potřebuje konkrétní péči, této pomoci nedostávalo. Jistě, zdroje zdravotnického systému zdaleka nejsou neomezené. Mnohdy máme nedostatek lůžek, jindy financí, někdy personálu a po většinu času všeho najednou.

Existují však problémy, které jsou více nežli absencí dostupnosti péče, způsobeny neochotou ji poskytnout.

Častokrát si mezi sebou přehazujeme pacienta jako "horkou bramboru", snažíme se ho všemožnými způsoby "zbavit" a doufáme, že to nebude naše ambulance, naše oddělení, naše nemocnice, komu ten "černý Petr" zůstane na krku.

Jsem upřímně vděčna, že naši pacienti neslyší některé naše telefonické hovory. Že nemají nejmenší zdání, co všechno poskytnutí potřebné péče předchází. A co ji provází.

Jak by asi náš zdravotní systém vypadal, kdyby pacient a jeho zdraví skutečně stály v centru všech našich snah a zájmů?

Jak by asi náš zdravotní systém vypadal, kdyby pacient a jeho zdraví skutečně stály v centru všech našich snah a zájmů? 

Když konečně přijíždí sanita, vyslaná dispečerkou záchranné služby, pacientka stále ještě dýchá. Probudit ji však neodkážeme ani bolestivým stiskem za čelistí. Pociťuji úlevu, když ji vidím ležet v sanitním voze. Na dotaz záchranáře, s jakým lékařem je převoz domluven, už jen mlčky kroutím hlavou. Jsem vyřízená.

Když přicházím o několik dní později do práce, zahlédnu jméno pacientky na seznamu hospitalizovaných. Po zvládnutí akutního stavu byla odeslána z všeobecné nemocnice zpátky k nám, na psychiatrii. S očima dokořán a bezstarostným úsměvem pobíhá po oddělení a rozverně klábosí s ostatními pacientkami. Neuvěřitelné.

Tak takhle vypadá člověk, který utekl takříkajíc "hrobníkovi z lopaty."

Úlevně ji pozoruji a říkám si, že tahle žena má z pekla štěstí!

Protože peklo, to tedy rozhodně bylo.