Sama pro sebe prioritou

Není ještě ani středa a já už zase stojím na váze.

Nervózně těkám očima. Pokud by někdo vstoupil do koupelny právě teď, přistihl by mě při činu, a to vážně nemám za potřebí. Na nezdravé oplošťování mých křivek se lidé v mém okolí soucitně dotazují už několik dní. A rozhodně k tomu nepotřebují nesporný důkaz v podobě klesající hodnoty na digitálním displeji.

Číslice za desetinou čárkou ještě chvíli mihotavě poskakuje nahoru a dolů, než se ustálí na konečné hmotnosti.

Neslyšně zaúpím.

Shodila jsem další dvě kila, a to je zkouškové období teprve v polovině. V duchu si představím soupis studijních požadavků v informačním systému, který mi každý den neúprosně připomíná, že mě v tomto semestru čekají ještě tři zkoušky a dva zápočty.

Tři zkoušky plus dva zápočty, podtrženo, sečteno, to se rovná ztrátě dalších 1726 gramů.

Jestli to tak půjde dál, brzy se ztratím před svýma vlastníma očima.

Se svou váhou jsem nikdy nezápasila. Stejně jako jsem si nikdy neodepřela lahodně vyhlížející dortík hanebně nastražený ve výloze cukrárny, vybízející k těm nejsladším neřestem. Vždy jsem se cítila ve svém těle přívětivě, pohodlně, spokojeně. Při pohledu do zrcadla jsem se sama sobě líbila a až na pár nepatrných detailů (které bychom ale na svém vzhledu bez pochyby nalezli každý), jsem nikdy neměla potřebu jakoukoliv část svého těla zaoblovat, zužovat či nikterak jinak měnit.

Jistě tedy uvěříte, když se budu hájit, že toto hubnutí je absolutně nezáměrné!

Když to někomu vysvětluji, lítostivě pokyvuje hlavou.

Mé argumenty s každým dalším gramem pozbývají přesvědčivosti.

S neochvějnou pravidelností, s níž se semestr přelévá v neodvratitelné zkouškové období, komprimují nervy můj žaludek do velikosti golfového míčku, čímž vyvolávají trvalé nevolnosti, nechutenství a neustávající průjem. A co si budeme povídat, když se k tomu přidá ještě noční ponocování, brzké vstávání, nadměrný přísun kávy a narušení každodenních biorytmů, to jsem pak schopna i sebechutnější dortík přehlédnout, aniž bych mu věnovala, byť jediné své pomyšlení.

Vždy jsem byla zarytým zastáncem přesvědčení, že není ospravedlnitelné, pokud student během zkouškového období přestává jíst, spát a věnovat pozornost potřebám svým i svého těla. Takové zanedbávání není dle mého názoru ani zdravé, ani v pořádku.

Ale kovářova kobyla chodí bosa, znáte to.

Není v pořádku, pokud student během zkouškového období přestává jíst, spát a věnovat pozornost potřebám svým i svého těla 

Problémem nebylo, že bych neznala zásady zdravého životního stylu. Že bych opomněla, že mě procházka parkem osvěží nebo že mi teplé sušenky a horké mléko udělají dobře. Samozřejmě jsem si byla vědoma všech doporučení, přesto však něco uvnitř mě bránilo dovolit si věnovat, byť jedinou minutu regeneračnímu odpočinku.

(Kovářova kobyla nechodí bosa, kovářova kobyla přestala chodit úplně.)

Stala jsem se profesionálním expertem na hledání neprůstřelných důvodů, které mne opravňovaly ničit své tělo nedostatkem spánku, pohybu, jídla a nicnedělání.

Pokaždé jsem si našla něco.

Musím se učit. Už zase nestíhám. Učení nepočká. Zkouška se blíží. Tohle nezvládnu. Měla bych si pospíšit. Není čas ztrácet čas. Jsem ve skluzu. Včera bylo pozdě. Ostatní jsou popředu. Co když to neudělám? Vyhodí mě ze školy. Tak, na co ještě čekám? Neztrácej čas pitomostmi. Tohle je důležitější.

Tohle je důležitější.

Ale je tomu opravdu tak?

Lékařské fakulty jsou plné studentů, kteří v důsledku nadměrného stresu nezadržitelně hubnou nebo se přežírají, bojují se zažívacími problémy, trápí je nejrůznější psychosomatické obtíže. Ve snaze o jejich překonání častokrát volí další sebedestruktivní způsoby, jak se s těmito důsledky vypořádat. Užívají zklidňující medikaci mimo lékařské doporučení, uchylují se k nadužívání kofeinu, cigaret i alkoholu.

Studenti, kteří, podobně jako já, uvěřili, že je úspěch u zkoušky v jejich životě důležitější nežli jejich vlastní zdraví, jejich tělesná a duševní pohoda, hodnotnější, nežli jsou pro sebe oni sami.

Jako studentka jsem si častokrát pokládala otázku: "Co mohu udělat pro to, abych si dokázala dopřát častější odpočinek?"

Dnes tuto otázku formuluji odlišně: "Co potřebuji udělat pro to, abych se cítila být sama pro sebe na prvním místě?"

Co potřebuji udělat pro to, abych se cítila být sama pro sebe na prvním místě? 

Co jsem absolvovala fakultu, přestala jsem se pravidelně vážit.

Posledně jsem však z čiré zvědavosti vyskočila v práci na tu naši, pacientskou, abych pyšně vyzkoumala, že jsem od promoce přibrala celých 8 kilogramů! Když to někomu přiznám, směje se mi. Prý to není vůbec poznat.

Stavět sebe sama na první místo není vždy snadné. Obzvlášť proto, že mi mnohdy nějaký čas trvá uvědomit si, co to pro mě v dané situaci skutečně znamená.

Ale tak nějak se učím mít sama pro sebe větší váhu.

A to je nejdůležitější.