Není to v našich rukách

Okolo stolů pobíhají číšníci, urychleně sklízejí prostřené nádobí, jeden z hostů lomcuje okenní klikou a snaží se přibouchnout okno, které se vytrvale vzpouzí proti nenadálému větru.

Pohledem, který odráží zpola zděšení a zpola pobavený úžas, mrknu na své přátele, kteří dosedají na lavici naproti mně. Vysedávat na venkovní zahrádce o dvě minuty déle, přívalový déšť by nás promáčel na kost.

Hukot vichru protne ohlušující rána!

Kamarád vyskočí ze židle a natáhne krk směrem k prosklené stěně restaurace. "Viděly jste to," vyhrkne na nás dvě, zatímco upírá zrak do ulice ozářené pouličními lampami. Prudce se ohlédnu přes rameno. "Co jsme měly vidět," zajímám se urychleně.

"Tu větev, co se zlomila ve větru! Přímo támhle, z toho stromu před restaurací! Byla obří," vysvětluje, zatímco si stoupá na špičky ve snaze zjistit, jestli větev zasáhla některé z aut zaparkovaných podél silnice či dopadla pouze na chodník.

Před několika málo okamžiky jsme ještě nerušeně popíjeli gin s tonikem pod rozevřenými slunečníky a užívali si horkého květnového večera, kterým se ohlásil časný příchod letošního léta. Rozverné klábosení však ve vteřině zpřetrhal nárazový vítr, který se přihnal odnikud a překvapil nás svými přívalovými trakaři. Za takovou pohotovost bychom měli číšníkovi přihodit štědré zpropitné.

"Něco se tam muselo stát," postřehne jako první kamarádka, která na rozdíl ode mě sedí čelem ke vchodovým dveřím. Znovu se obrátím za levým ramenem. Mlčky pozoruji zmatené pobíhání personálu, v jehož trajektoriích se pokouším vyčíst odpověď na příčinu všudypřítomného pozdvižení.

"Tohle je divné, nechceš se tam zajít raději podívat? Co když se někomu něco přihodilo," pobídne mě ustaraně. Téměř neznatelně přikývnu a začnu se prodírat přeplněným podnikem.

"Promiňte, je všechno v pořádku? Není někdo zraněný," oslovím nejbližšího číšníka právě ve chvíli, kdy pokládá telefon.

"Jo, ten strom spadl na nějakou ženu," odpoví stručně, než odběhne a zmizí v kuchyni.

Zastaví se mi dech.

Pohlédnu do tmy skrz dveře vyvalené dokořán, lemované závěsy divoce zmítanými větrem.

V tom okamžení přestanu přemýšlet a instinktivně vyběhnu do sílící bouře.

Z transu mne vytrhne ostrý déšť stékající po tvářích a moknoucí šaty lepící se po těle. Probíhám kalužemi a chladná voda stříká ke kolenům.

Můj pohled zastíní masivní kus kmene. Jen stěží odhaduji délku padlé větve. To, že má přes 10 metrů, ale dovedu říct s jistotou. Tu mezi listy stromu spatřím ukrytý hlouček kolemjdoucích, který se sklání nad raněnou.

Zpomalím krok, abych obhlédla situaci.

"Dobrý večer, já jsem doktorka, můžu se na paní podívat," otážu se nejbližšího muže, který osvětluje ležící ženu baterkou telefonu.

"To je doktorka, pusťte ji blíž," vyhrkne osvětlovač na muže dřepícího u její hlavy, který se ukáže být jejím přítelem. "Neboj, zlato, všechno bude dobrý, sanitka je na cestě," pohladí ji konejšivě dříve, než mi nedůvěřivě přenechá své místo.

Vlasy na čele má slepené čerstvou krví vsakující se do kapesníků, který jí další z pomocníků přidržuje u spánku. Letmým pohledem přelétnu tělo od hlavy k patě pátraje po dalších známkách krvácení. Kromě povrchové rány na předloktí ale žádná další zranění nevidím.

"Dobrý večer, jmenuji se Barbora Mechúrová, slyšíte mě?" Otážu se nejistě.

Aniž bych musela zvednout hlavu, cítím na zátylku pohledy všech všudypřítomných.

"Ano, slyším," odpoví tiše.

Vydechnu úlevou.

"Jak se jmenujete," zahájím rozhovor nejsnazší otázkou. Své jméno sděluje pomalu, avšak jistě.

"Víte, co je dneska za den," pokračuji.

Žena se zarazí a pak hlesne: "Čtvrtek." Správná opověď.

"A kde se nacházíme byste také věděla?"

Na okamžik zaváhá. "To nevím. Kde jsme? A co se stalo," zeptá se zmateně, po okolí se však nerozhlédne. Dál udržuje víčka zavřená před bubnujícím deštěm.

Pokusím se jí vyložit situaci v pár krátkých, stručných větách. "Ale nebojte, sanitka už je na cestě," zakončím vysvětlování slovy jejího partnera. Určitě ji volal ten číšník, se kterým jsem v restauraci mluvila, probleskne mi hlavou.

Zatímco dřepím po jejím boku, připadám si naprosto neschopná a docela zbytečná. Ačkoliv mne od ostatních přítomných dělí lékařský titul, v daném okamžiku nemohu nabídnout nic, čím bych jí pomohla. Jediné, co mohu dělat, je čekat. Čekat na příjezd záchranné služby podobně, jako čekají všichni ostatní. Jako čeká její partner. Jako čeká ona sama.

Během lékařské praxe častokrát zažíváme pocity, kdy bychom chtěli dělat více. Kdy bychom chtěli pomoci, ale nemáme jak. Chvíle, kdy můžeme pouze trpělivě vyčkávat společně s pacientem, a modlit se, že všechno dobře dopadne.

Během lékařské praxe častokrát zažíváme pocity, kdy bychom chtěli pomoci, ale nemáme jak. Chvíle, kdy můžeme pouze trpělivě vyčkávat společně s pacientem, a modlit se, že všechno dobře dopadne. 

Takové čekání bývá k nesnesení.

Současně nám však připomíná, že i přes všechno vědění, přes všechny dovednosti, nejmodernější léčebné postupy a technologie, jsou okamžiky, kdy jsou naše možnosti vyčerpány. Připomíná nám, že to nejsme my, kdo má moc nad ovlivněním konečného výsledku.

Nejsme to my, kdo ovlivňuje, na koho ta větev padne.

Oddechnu si, když konečně zahlédnu modré majáky vynořující se zpoza rohu na konci ulice. Zběžně záchranářům vyložím, co se událo, popíšu ženin zdravotní stav a převyprávím vyslechnuté anamnestické údaje.

Na odjezd sanity už nečekám. Moje role zde skončila.

Když konečně dosednu zpátky ke stolu, cítím se jako zpráskaný pes. Nezmůžu se na slovo a chvěji se po celém těle. Nedovedu říct, zda je to dáno studenou látkou promáčených šatů či doznívajícími ozvěnami nově nabytých vzpomínek. Kamarádka mi objedná další gin s tonikem.

"Udělala jsi všechno, cos mohla. Teď už to není ve tvých rukách," povzbudí mě konejšivě.

Mlčky usrkávám ze sklenice a pozoruji, jak dešťová kapka stéká po okenní tabulce.

Nemá tak docela pravdu.

V mých rukách to totiž nikdy nebylo.