Je profesní hranice (ne)překročitelná?

Pan Dvořáček sedí naproti mně s hlavou sklopenou na špičky svých bot. Za těch pár týdnů, které strávil hospitalizovaný na našem oddělení se jeho zdravotní stav nikterak nezměnil. Přála bych si říct, že doporučená léčba úspěšně zafungovala. Že zdárně pronikl do hloubi svých terapeutických témat. Že jsme společně zaznamenali velký pokrok. Ale není tomu tak.

Čím blíže v kalendáři se ocitáme termínu jeho plánovaného propuštění, tím je pan Dvořáček tišší, zahloubanější do sebe. Oba nás zaplavuje vlna zoufalství, on se jí však na rozdíl ode mě netají.

"Mám pocit, že to bylo všechno zbytečné," povzdechne si s pohledem upřeným hluboko do země.

"Vím, že je vám těžko, také bych si přála, abyste se touto dobou cítil lépe. Stále však můžeme hledat cesty k řešení" namítám a ždímu ze sebe poslední kapky naděje, víry a optimismu.

"Já už ale nechci nic zkoušet, už toho mám dost," oponuje se zřetelným podrážděním v hlase a jedním dechem dodává: "Už chci jít domů, chci, aby to skončilo."

Chce, aby to skončilo. Skončilo co?

"Heleďte, fakt jste se snažila, ale ne všechny problémy mají svá řešení. Podívejte se na mě, koukněte, jak vypadá můj život. Vím, že mi chcete pomoct, ale s některými věcmi se prostě nic dělat nedá. Už jsem se rozhodl," sděluje s mrazivým klidem.

S klidem člověka rozhodnutým k sebevraždě.

Tomáš Dvořáček se narodil závislým rodičům. Otec ho od dětství zesměšňoval, urážel, v opilosti ho dokonce fyzicky napadal. Matka, neschopna z manželství odejít, unikala do objetí alkoholu a cizích mužů. Tomáš se proto velmi brzy naučil spoléhat sám na sebe a na svou pravidelnou dávku pervitinu. Za svůj život potkal několik žen. Všechny jeho vztahy skončily kvůli drogám a vzájemným nevěrám. Všechny, až na poslední z nich. Poslední z přítelkyň nešťastně zemřela před několika měsíci. Tomáš Dvořáček žil sám, bez přátel, bez rodiny.

"Víte, já bych si přál jen to, aby mě měl někdo rád," dodává třesoucím se hlasem.

Část jeho duše dávno rezignovala.

Přeci však musí existovat část, která rezignovat nehodlá!

K tomuto střípku nitra, uvězněném pod skořápkou bolesti, traumat a zranění, promlouvám: "Pane Dvořáčku, co pro vás mohu udělat?"

Poprvé za dnešní rozhovor odlepí zrak od podlahy a upře jej na mě. V očích má slzy. "Můžete mě obejmout?"

Zarazím se. Takovou prosbu nečekám.

Pocítím paniku naslouchaje této překvapivé žádosti. Na misky vah pokládám lidskost a soucítění, vyvažující odstup a vymezení. Stávám se průzkumníkem v neprobádaném terénu. Průzkumníkem, jemuž tisíckrát vtloukali do hlavy přísný zákaz překračování profesních hranic, aniž by mu v mapě vyznačili, kudy že ta nepřekročitelná hranice prochází.

Mou mysl paralyzuje nerozhodnost. Mezi vynořujícími se otázkami rozpačitě vybírám tu nejsprávnější odpověď. Kéž by mi tak někdo poradil, co mám k sakru dělat!

Samozřejmě vím, co bych udělat MĚLA.

Uvědomuji si, že ač založený na důvěře a partnerství, vzájemný vztah pacienta s lékařem je v mnohých aspektech vztahem nerovným. Jedná se o setkání lékaře, který se dozvídá o svém pacientovi mnoho osobních a citlivých informací, a pacienta, který o svém lékaři neví zhola nic. Představuje setkání pacienta volajícího o pomoc a lékaře nabízejícího prostředky k uzdravení. Je setkáním člověka zdravého s člověkem nemocným, s člověkem křehkým, zranitelným.

Tato nerovnováha s sebou nese nebezpečí přílišné nebo naopak nedostatečné angažovanosti do léčebné spolupráce, může přinášet riziko idealizace a spoléhání, zneužívání či manipulování, povyšování či dožadování, přitom však nemusí být na první pohled zřejmé, kdo je tím, který má ve vzájemném vztahu "navrch".

Profesní hranice představuje nástroj k ochraně obou.

Vytyčuje bezpečný prostor pro vzájemné setkávání se.

Vytváří prostor pro práci na společném cíli.

Pan Dvořáček na mě dál hledí skelným pohledem, odrážejícím směsici odevzdanosti a zoufalství, a trpělivě vyčkává mého rozhodnutí.

O tom, jak bych se měla v této situaci zachovat pojednává nejedna medicínská příručka. Zatímco však pozoruji Tomáše, na pomyslném plátně mé mysli se přehrává příběh jeho života. Pozoruji jej ve smyčce a nemohu se zbavit pocitu, že všechny tyto příručky něco opomenuly.

Něco zcela zásadního.

Jistě, pokud překročíme vytyčenou hranici, abychom uspokojili svou vlastní potřebu, můžeme pacientovi velmi ublížit. Můžeme ohrozit bezpečí vzájemného vztahu a narušit jeho cestu k uzdravení. Dochází-li však k překročení této hranice s konkrétním cílem a záměrem, jímž je pro nás nejvyšší blaho pacienta, může se stát tento akt důležitou součástí terapeutického procesu. Může se stát zlomovým momentem léčby, který jeho uzdravení napomůže.

Dochází-li k překročení profesní hranice s konkrétním cílem a záměrem, jímž je pro nás nejvyšší blaho pacienta, může se stát tento akt důležitou součástí terapeutického procesu. 

Musíme tak však činit velmi vědomě, pokorně a nanejvýš obezřetně.

Především si však musíme být jisti, komu a čemu toto jednání slouží.

Pan Dvořáček nebyl ani zdaleka prvním pacientem, který mě kdy o objetí požádal.

Byl však prvním, jehož přání jsem vyhověla.

"Ano, mohu vás obejmout. Ale zároveň vám potřebuji připomenout, že jsem vaše doktorka a nemohu ve vašem životě plnit žádnou jinou roli," dodávám citlivě, ale zároveň velmi zřetelně.

Přikývne.

Musím mu dát za pravdu, že některé životní okolnosti změnit nelze.

Pokud však skrze tuto zkušenost pocítí, že je hoden lásky, pak možná bude schopen udělat na své cestě další krok.

Další krok potřebný k porozumění, že ačkoliv některé skutečnosti změnit nedokážeme, mnohé jiné ano.

Poznámka pod čarou: Jméno, příjmení a některé části pacientovy minulosti byly záměrně pozměněny v zájmu zachování jeho anonymity.