Čemu bych se věnovala, kdybych nestudovala medicínu?

"Čemu by ses věnovala, kdybys nedělala medicínu?" Vzhlédnu od klávesnice. Je 15:42, blíží se konec pracovní doby a já dopisuji poslední propouštěcí zprávu. Pacientka, která se u nás léčila se závislostí na alkoholu, byla dnes po třech měsících propuštěna domů.

Čemu bych se ve svém životě věnovala, pokud bych nebyla lékařkou?

Ztrácím nit uprostřed nedopsané věty.

Otočím se na kancelářské židli a se zamyšlením pohlédnu na kolegyni. Sedí na pohovce s nohama na stole, nemocniční pantofle se ledabyle válejí pohozené na koberci, popíjí kávu a sleduje mě s rozverným výrazem ve tváři. Na rozdíl ode mě má svou práci dnes již hotovou.

"Co by to bylo? Přemýšlela jsi nad tím někdy," pokračuje, když se jí nedostává mé odpovědi.

Ovšem, že jsem nad tím přemýšlela. Myslela jsem na tuto otázku snad tisíckrát.

Na rozdíl od většiny malých holčiček jsem nikdy netoužila po tom stát se princeznou. Mnohem více mě lákalo být potápěčem. Obdivovala jsem svého tátu pokaždé, když během rodinné dovolené vyplaval na moře a vrátil se s plnými hrstmi mušlí těch nejkrásnějších barev a tvarů. Brzy jsem však porozuměla, že kariéra profesionálního potápěče mi netají dech na dostatečně dlouhou dobu, abych se jí mohla živit. Rozhodla jsem se proto místo oceánu ponořit do studia divadelního herectví. Jakmile jsem však smočila kotníky v televizním showbusinessu, uvědomila jsem si, že do tohoto světa ani z daleka nepatřím. Opuštění tohoto dětského snu navíc dopomohla tvrzení, že "s mojí hlavou by mě bylo pro uměleckou dráhu škoda." Hm, to je asi pravda.

Ve druhém ročníku na střední škole se začal probouzet můj zájem o tajemství lidské duše. Záměrně říkám duše, ne těla. Zájem o tělo přišel mnohem později. Až s porozuměním jejich vzájemnému propojení.

Nikdy však nebyl tak intenzivní, aby se pro mě stalo studium lékařství skutečnou vášní.

"Tak? Už víš," vytrhne mě kolegyně ze vzpomínek.

"Nejspíš bych byla spisovatelka," odpovím konečně, "a taky lektorka. Učila bych zdravotníky, jak lépe komunikovat s pacienty i mezi sebou navzájem. Hodně bych cestovala, psala bych své povídky a připravovala vzdělávací kurzy, zatímco bych seděla na pláži ve Španělsku a cpala se valencijskými pomeranči," uchechtnu se nad zdánlivou nereálností té fantazie.

"To zní fakt hezky. A proč to neděláš," pokračuje kolegyně nenuceně, jako by ji má odpověď ničím nepřekvapila.

Proč to nedělám?

No jo, proč to nedělám.

Obrátím svou pozornost zpátky k počítači. Na obrazovce světélkuje rozepsaná propouštěcí zpráva. "Vlastně už taková spisovatelka jsem, jen sepisuji docela jiná témata, než bych si přála," zasměji se nahlas a otočím se přes rameno ke kolegyni.

Naklání hlavu na stranu, ale k mému smíchu se nepřidává. Nejspíš rozpoznala jeho hořkosladký nádech.

"Možná bys s tím měla něco udělat," povzbudí mne s významně nadzdviženým obočím. "No nic, jdu domů, už je čas. A ty bys toho taky měla nechat, ta zpráva ti do zítra neuteče," dodává a rychlým vztykem z pohovky ukončuje naši konverzaci.

Kdysi dávno jsem četla jeden citát, který říká, že "svět patří lidem, kteří si během života osvojí více dovedností, a poté naleznou kreativní způsob, jak je zkombinovat."

Existuje citát, který říká, že "svět patří lidem, kteří si během života osvojí více dovedností, a poté naleznou kreativní způsob, jak je zkombinovat." 

Zajímavé, že jsem si na něj vzpomněla právě nyní.

Sedím dál opřená o opěrku židle a pohupuji se doleva a doprava. Zůstala jsem dnes v pokoji lékařů poslední. Svůj pohled upírám na svítící monitor a hypnotizuji blikající kurzor na konci řádku.

S každým jeho bliknutím uplyne jedna vteřina.

Jedna vteřina, kterou věnuji činnosti, která mi nepřináší radost.

A DOST!

Vypínám počítač a odcházím. Je 16:04.

Akorát čas na to začít hledat svou vlastní kreativní cestu.