Není ještě ani středa a já už zase stojím na váze.

S úlekem vyskočím zpoza pracovního stolu, abych ji zachytila. Pacientka, ještě před chvílí mžourající do světla vyšetřovny, má najednou víčka zavřená a svým těžištěm se naklání mimo polstrování židle, na které je usazena. Rychlým chvatem uchopím cíp její zablácené kapuce a v poslední vteřině zabráním mocnému pádu na podlahu.

Pan Dvořáček sedí naproti mně s hlavou sklopenou na špičky svých bot. Za těch pár týdnů, které strávil hospitalizovaný na našem oddělení se jeho zdravotní stav nikterak nezměnil. Přála bych si říct, že doporučená léčba úspěšně zafungovala. Že zdárně pronikl do hloubi svých terapeutických témat. Že jsme společně zaznamenali velký pokrok. Ale není...

Ještě jsem nestihla dopsat poslední lékařskou zprávu a opět slyším známý zvuk bouchnutí dveří. "Paní doktorko, prosím vás, pojďte převzít sanitu." Další.

Za okny vyšetřovny je tma, kterou prosvětluje pouze světlo nedaleké pouliční lampy, a tichou místností se rozléhá klapání mých prstů na klávesnici počítače. Dokončím tento příjem a pak už si snad budu moci jít lehnout. Dlouze zívnu, zavrtím se na židli a promnu si oči unavené po celodenní směně.

Sahám po klice a přemýšlím, co řeknu. Na tyhle konverzace se lékař nikdy necítí dostatečně připravený. Když řeknu jen "upřímnou soustrast", dozajista to vyzní nepřirozeně, strojeně, neautenticky. Pokud neřeknu nic a stočím konverzaci na jiné téma, budu přehlížet příčinu toho, co ji k nám přivedlo. Samozřejmě, že něco říct musím.

"Čemu by ses věnovala, kdybys nedělala medicínu?" Vzhlédnu od klávesnice. Je 15:42, blíží se konec pracovní doby a já dopisuji poslední propouštěcí zprávu. Pacientka, která se u nás léčila se závislostí na alkoholu, byla dnes po třech měsících propuštěna domů.